Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Breč, dokud můžeš

20. 02. 2016 23:30:28
Přála jsem si vyskočit z vlastního, rakovinou napadeného těla. Chtěla jsem křičet, brečet a kopat nohama. Ale musela jsem se ovládnout.

Hluboce jsem se nadechla a pomalu otevřela dveře bytu. Z pokoje hned vyběhly obě dcery a začaly se vyptávat. „Vše bude v pořádku,“ snažila jsem se o úsměv.

Když holky usnuly, zůstala jsem sama se svými myšlenkami. To ale netrvalo dlouho. Můj klid narušilo zašramocení klíče v zámku a manželův opilecký hlas, „Sem doma!“ Přišel blíž a zaburácel: „Nedělej, že spíš!“ a do prsou mě uhodily mrštěné klíče. Vyskočila jsem z pohovky a prosila, aby byl ticho. „Nemáš mi co přikazovat, náno,“ procedil mezi zuby a já na své tváři ucítila první úder. Popadl mě za vlasy a shodil na konferenční stolek. Ticho a tma zalily místnost.

„Mami, vstávej,“ probudit mě až jemný hlásek. On byl pryč, tak jako vždycky, když mě zbil. Podívala jsem se do nevinných dětských očí a pochopila, že moje ochrana dcer brzy skončí.

Druhý den ráno bylo vše jinak. Manžel přišel domů a s úsměvem mě políbil na tvář. V ruce držel růže – těmi se vždy omlouval. Byli jsme ve své podstatě šťastnou rodinou, jen občasný démon alkohol navštívil náš domov a pošlapal, co se jen dalo. Žila jsem s Jekyllem a Hydem, ale okolnostem navzdory jsem ho milovala.

Dny ubíhaly a já o vážnosti své nemoci mlčela. V zrcadle jsem však každé ráno spatřovala čím dál slabší osobu, které pomalu vyhasínaly oči. Snažila jsem se neuzavřít před světem, a tak jsem chodila alespoň na procházky do nedalekého parku. Bylo zrovna poměrně krásně, když se se mnou zatočila zem. Vnímala jsem zpěv ptáků i výkřiky paniky těch, co se seběhli kolem mě. Odpovědět jsem ale nedokázala.

Oči jsem otevřela až v bílé sterilní místnosti, jejíž vzduch byl prosycen zápachem dezinfekce. Netušila jsem, co se stalo, ale z množství přístrojů a hadiček vedoucích k mému tělu jsem pochopila, že rakovina začala vítězit. Zvedla jsem pomalu ruku. Linii zápěstních kůstek potažených jen tenkou šedavou kůží narušovala kanyla přivádějící do žil potřebné živiny. Můj život se začal odpočítávat na hodiny a slzy dcer i manžela mi to jen potvrdily.

Přišlo to v noci. Ucítila jsem prudkou bolest v hrudi a před očima se mi jako film v rychlosti odehrálo celé moje dosavadní bytí. Naposledy jsem v duchu políbila své blízké. Ticho a temnotu prořízl alarm přístroje, který hlídal mé srdce. To definitivně přestalo bít...

Bolest mé rodiny byla nepopsatelná. Doma zavládl trýznivý smutek, který vygradoval v den mého pohřbu. Manžel statečně přijímal smuteční kondolence, když v tom mu ruku stiskla moje sestra. Jeho kolena se podlomila a musel si sednout. Do této chvíle ji nikdy neviděl, a tak nemohl tušit, jak moc je mi podobná. Dvojčata se zkrátka nikdy nezapřou.

Se sestrou nás až do smrti matky pojil silný vztah, ten pak ale vzal za své a naše cesty se rozešly. Zatímco já měla rodinu a žila jen pro ni, ona cestovala a na muže měla velkou smůlu. Snad také proto, že ji přitahovali jen nezávislí bohémové. O mé nemoci se dozvěděla příliš pozdě, a tak jsme se už nestihly setkal. Mojí poslední vzpomínkou na sestru tak byl obraz, kdy jsme stály nad čerstvým hrobem a ona usedavě plakala. Vlastně jsem jí to záviděla – byli jsme po emoční stránce naprosto rozdílné. Dávala je vždy najevo a já naopak potlačovala, aby nikdo neviděl mou bolest.

„Vypadáš jako maminka,“ pohladila mladší dcera sestřiny dlouhé hnědé vlasy a zvědavě si ji prohlížela. Tolik jsem se těšila, jak ji brzy odvedu do první třídy. To už se ale nikdy nestane. Ve svém útlém dětském věku ještě zcela nechápala, že už mě nikdy neuvidí. Možná to tak bylo lepší. Starší dcera – právě přicházející do puberty – skutečně truchlila. Její věk si přítomnost matky žádal.

Rodina seděla sklíčeně v pokoji a nikomu se nechtělo mluvit. Dusivé ticho přerušila až sestra, když vyzvala děti, aby šly do svého pokoje. Poslechly – na jejich výchovu jsem byla vždy právem hrdá. Rozmluva pak trvala několik desítek minut. Manžel nechtěl přistoupit na návrh, že by s nimi sestra nějaký čas zůstala. Možná to od něj bylo povrchní, ale bál se, jak by na to reagovali sousedé. Nelíbila se mu představa, že by ho s novou ženou spojovali, navíc se švagrovou a tak brzy po smrti manželky. Nakonec ale pro dobro dcer ustoupil.

Měsíce od mé smrti ubíhaly rychle. Bolest v srdcích blízkých sice zůstávala, ale její hrany čas postupně obrušoval. O dívky bylo skvěle postaráno a také vztah obou dospělých se měnil. Začali si uvědomovat vzájemnou potřebu blízkosti toho druhého. Ne, nemohla jsem jim to mít za zlé. Oba toužili po lásce a oba si ji také zasloužili.

I přes znovu spokojenou rodinu se můj manžel trápil. Ve snech se mu vracely okamžiky, kdy mi ubližoval. Budil ho jeho vlastní křik, výčitky a strach, že se jednou bude vše opakovat. Jeho myslí neustále vířilo mnoho otázek, na které neznal odpovědi. Měl snad prozradit své hrůzu nahánějící tajemství, že byl schopen uhodit vlastní ženu? Bylo jasné, že by ho sestra okamžitě opustila. Mlčel, jenže jeho činy ho nakonec samy usvědčily.

Bylo to poprvé od mé smrti, co se napil. Firemní vánoční večírek si to žádal a kolegové byli neoblomní. Sestra na něj zatím čekala doma a dlouhý večer si krátila pečením cukroví. „Tak jakýpak byl večírek?“ zeptala se zcela nevinně, když vešel do kuchyně. Místo odpovědi se na ni snesl déšť zloby. Stinná stránka osobnosti mého muže právě převzala hlavní roli.

Sestra doširoka otevřela vyděšené oči. Nic nechápala a sama sebe se ptala, kam se mohl podít ten hodný mužský, kterého znala. Křičel dál, a když ji silou popadl za paži, rozplakala se hořkým zklamáním i palčivým strachem. Zaskočilo ho to. V mysli si připomněl několik našich společných dojemných i vyhrocených chvil. Pátral ale marně – u mě slzy nikdy neviděl. Vždy jsem si je schovávala až na chvíli, kdy budu úplně sama. Pomalu spustil napřaženou pravici a místo bolestivého úderu, ji něžně objal. Edward Hyde navždy odešel...

Autor: Jana Maláková | sobota 20.2.2016 23:30 | karma článku: 18.11 | přečteno: 691x

Další články blogera

Jana Maláková

Nebude-li pršet, nezmoknem

"Booože, to je zase vedro!" podotkl kdosi sedící vedle mě na lavičce v parku. Bylo takové to ryze letní odpoledne, kdy zblblé mouchy střemhlav dopadají na zem...

22.9.2016 v 20:39 | Karma článku: 7.59 | Přečteno: 251 | Diskuse

Jana Maláková

Lež má malé ucho

„Jani, můžeš sem?“ ozval se hlas babičky z otevřeného okna malé chaloupky. A tak se volaná zvedla od odpolední kávy, kterou jsme vychutnávali v chládku pergoly v kruhu rodinném, a ztratila se v útrobách domku.

21.6.2016 v 0:06 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 562 | Diskuse

Jana Maláková

Víte, jak si před sto lety lidé představovali budoucnost? Já možná ano… I.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si naši předkové představovali budoucnost? Já docela často... a až teď se mi dostalo alespoň jedné odpovědi. Čirou náhodou a naprosto nečekaně.

31.5.2016 v 21:35 | Karma článku: 17.94 | Přečteno: 752 | Diskuse

Jana Maláková

Anorexie se stala mým životem i cestou ke smrti

Jako Robinzonka na opuštěném ostrově, právě tak si připadám. Jsem sama, příliš sama. Nikdo nemůže chápat, jak se cítím. Na rameni mi už několik let sedí ďábel – zlo v podobě nemoci, která se ráda vrací. Nezbývá nic jiného než čeka

11.3.2016 v 12:07 | Karma článku: 21.67 | Přečteno: 2332 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 7.95 | Přečteno: 234 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Čest a sláva Rudé armádě

aneb urban sketcherovo mlhavé sobotní ráno nad Prahou. Zdá se, že podzim už začíná být melancholický.

21.10.2017 v 16:46 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 470 | Diskuse

Jan Řeháček

Představte si, představte si, co jsem vhodil do urny

Malá předvolební variace na klasické téma známé semaforské dvojice Suchý - Šlitr. Na mysli mám samozřejmě urnu volební. Ale možná se mi to jen zdálo. Pane vrchní, dvakrát točenou vládu do skla.

21.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 375 | Diskuse

Martin Jaroš

Na pozítří...

Kolegyně mi právě přeje "šťastnou urnu" ! ;) Nakonec, právě v čase voleb, proč si nedopřát trochu toho Švejkovského nadhledu?

20.10.2017 v 14:07 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 158 | Diskuse

Daniel Tomáš

Těžká křivda

Tak jsem si minulý týden zašel na pivko s kamarádem Jardou, se kterým jsem dlouhých devět let navštěvoval základní školu a později i jeden semestr vysoké školy, než mi bylo doporučeno, abych se akademické půdě obloukem vyhýbal...

20.10.2017 v 8:43 | Karma článku: 25.94 | Přečteno: 1926 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 942

Jsem literární nadšenec, redaktor, copywriter a lidumil, co se snaží zkrotit slova. Najdete tu ode mě povídky na mnohá témata.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.