Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Derniéra Marie Antoinetty

20. 02. 2016 12:00:00
„Crrr, crrr,“ zadrnčel ráno budík. Ženská ruka se vymanila zpod záhybů bělostné peřiny a vypnula ho.

„Proboha, ještě ne,“ zavrčela Mary, která užíváním anglické formy vlastního prachobyčejného českého jména Marie dodávala své osobnosti hranou vážnost. Ticho pražského bytu prořízlo vrzavé zaúpění parket pod nohama právě spuštěnýma z postele. Měla pouhých patnáct minut, a tak spěšně sáhla po kartáčku na zuby a s ním jako s fajfkou čouhající z pusy si začala natahovat úzké značkové kalhoty. Naštěstí se zrovna chystala na jednu ze závěrečných zkoušek v divadle, takže věděla, že šedou pleť a mastné vlasy, které byly svědectvím prohýřené noci, ukryje pod make-up a paruku. Při pohledu do zrcadla si matně vybavovala střípky předešlých událostí, ale nakonec tyto myšlenky raději zahnala. Nechtělo se jí přemýšlet o tom, jestli v klubu byli novináři, kteří často hlídají každý její krok a pevně věří, že zase udělá nějakou hloupost zvedající čtenost.

Byl čas vyrazit, a tak na holé tělo natáhla černé tílko a do dírek v ušních boltcích zasunula zlatavé náušnice poslušně visící podél dlouhého štíhlého krku. Nazula plátěné boty a ještě jednou se zatočila před velkým zrcadlem v chodbě. „Stárnu,“ pomyslela si a pocítila nicotnou nevolnost, u které si nebyla jistá, jestli je jejím důvodem nespokojenost se sebou samotnou nebo množství vypitého alkoholu.

Když dorazila do divadla, žilo už pořádným ruchem. Kostymérky hledaly jednotlivé kousky oděvů, režisér domlouval hercům a všichni byli plni očekávání, vzrušení a napětí. „Jdeš pozdě!“ vyhrkl na ni nepříjemný mužský hlas, když vešla do šatny. Ani se nemusela otáčet, andělíčka policajta jí vždycky dělal kolega Šimon. Chlap tak trochu hysterka. Jak kdyby na ní záležela i jeho herecká kariéra. Přemohla se a neodsekla mu. Místo toho nasadila co nejzáhadnější úsměv a podívala se na něj přes vějíře hustých, byť umělých řas. Dobře věděla, že tomuhle pohledu neodolá, stejně jako moře chlapů před ním. Popošla k němu blíž a políbila ho na rty. Co na tom, že doma měl tu svou hospodyňku, která sice dobře vyvářela, ale jinak jako manželka nestála za nic, a dvě malé uřvané děti, před nimiž se každou chvilku ukrýval právě do Maryinina bytu.

Tím byl oheň zažehnán a konečně se mohla věnovat jen sama sobě a své roli. Těžce dosedla na židli před zrcadlem a z šuplíku toaletky vyndala líčidla. Každý tah černou tužkou a rudou rtěnkou i nanášení bílého pudru a červených zdravíček měla dokonale nacvičený. Navíc se mohla spolehnout na fakt, že drobné detaily ještě dotáhne maskérka, která jí musí pomoci s uschováním vlastních vlasů pod vysokou těžkou paruku. V několika desítkách minut se z holky po divokém mejdanu proměnila v oslnivou Marii Antoinettu.

Říká se, že divadelní jeviště jsou prkna, která znamenají svět. Pokaždé když tohle Mary slyšela, nevěřícně kroutila hlavou. Pro ni znamenalo neskutečnou nudu. Prostě nebyla z těch hereček, které se v divadelním světě vyžívají. Od malička toužila hlavně po slávě a to jí mohl dát spíše film. Snažila se obcházet všechny konkurzy, jenže poslední dobou se pro ni stříbrné plátno příliš vzdálilo. Po několika natočených filmech, ve kterých představovala hlavně kokety a poběhlice, sice měla svou vysněnou slávu, ta jí však přerostla přes hlavu a pověst ztvárňovaných filmových postav se měnila ve skutečnost. Už rok byla známá spíše díky svým skandálům a hrozícímu rozvrácení rodiny slavného režiséra. Starší donchuán s ní ale stejně nezůstal, poníženě odprosil manželku a o Mary roznášel i to, co nebyla pravda. Nebo možná byla, ale ona sama si přála, aby to byly jen klepy.

Po několika měsících nic nedělání přišla role Marie Antoinetty ve hře, kterou režírovala mladičká stoupající hvězda. Měl to být trhák a marketingoví pracovníci se horečně snažili o co největší promo. Snad každý člověk věděl, že už brzy přijde premiéra, a tak se skloňovalo i Maryino jméno. Byla nadšená.

„Marie, až se odlíčíte, přijďte za mnou, prosím,“ ozvalo se od režisérova stolku v hledišti po zkoušce. Přikývla a zmizela v útrobách zákulisí. „Proboha, co mi asi tak může to pískle chtít?“ otočila se na Šimona s údivem. Ten jen výmluvně pokrčil rameny. Jediným pohybem si Mary sundala paruku a posadila ji na polystyrénovou hlavu, aby se nerozcuchala. „No víš, možná...“ začal Šimon větu, kterou ani nestihl dokončit.

„Co možná? Neblekotej a koukej říct, co víš!“ otočila se Mary na židli a ucítila nepříjemné hučení krve v uších.

Stoupl si nad ni a pohladil její příliš napudrovanou tvář. Tohle bytostně nenáviděla, tušila, že si tím vynucuje jakousi silovou převahu. Jako by chtěl dát najevo, že on je muž, pán tvorstva, a ona jen nicotná ženská. To se ale šeredně spletl, odstrčila jeho ruku a stoupla si proti němu. Byla tak blízko, že na obličeji ucítila jeho zrychlený dech. Byl nervózní, něco věděl a bál se to říct.

„Myslím, že na premiéře nebudeš hrát ty. Včera jsem byl na zkoušce tvojí alternace,“ vydechl konečně a o krok ustoupil. Mary vztekle odhodila lahvičku s odličovacím mlékem. „Lžeš!“ zakřičela, „Nevíš nic! Jsem daleko slavnější a lepší než ta coura!“ Na celé situaci bylo nejhorší to, že svým slovům sama příliš nevěřila. Dosud nebylo zveřejněno, kteří herci budou hrát na nejdůležitějším představení, tedy na premiéře, navíc její alternantka byla mladší a zřejmě i daleko talentovanější herečka, která slavila úspěchy v lidmi hodně oblíbeném seriálu.

Pokusila se uklidnit, a když Šimon se skoro neznatelným pozdravem zmizel ze šatny, vymyslela plán. Žádný chlap, ať je to herec, prodavač, nebo třeba režisér, ještě neodolal ženské kráse. Obzvlášť takový mladíček. Sáhla do kabelky, kde měla pro všechny případy kosmetickou taštičku. Často se stávalo, že pozvání na drink nebo party přišlo právě v průběhu zkoušky, a tak bylo třeba se rychle změnit ve famme fatale. Honem make-upem zakryla šedavý nádech pokožky, oči zvýraznila černou řasenkou a rty vykreslila vášnivě rudou. Vlasy jen rozčesala a nechala neposedně rozpuštěné, protože dobře věděla, že právě takhle mají na muže daleko větší účinek než jakýkoli složitý účes. Opět si oblékla černé tílko, ale kalhoty vyměnila za krátkou šedou sukni a plátěné boty za černé lodičky. Jako už tolikrát děkovala sama sobě a svému umění předvídat, které ji dohnalo k tomu, že tyhle věci měla stále připravené v osobní skříňce. Pak stačilo už jen pár kapek chanelu na zápěstí a krk. Dílo dokonáno, bylo třeba začít boj o budoucnost.

Vyšla na osvícené jeviště, po kterém jen občas přešel někdo z techniků. Tenhle krátký okamžik jako by jí do žil vlil novou dávku sebevědomí. Cítila se neodolatelná. Pomalu sešla ze schůdků a už už chtěla jít do řady v hledišti, kde doposud režisér seděl. Ten ale zvedl hlavu a pouhým gestem ji zastavil. „Moment, něco dopíšu a půjdeme si promluvit jinam,“ oznámil poměrně suše. Tón jeho hlasu si Mary vyložila jako záměrný. Musel po ní přece toužit, tak jako každý druhý muž v divadle, nebo možná každý první, upravila své myšlenky. Nechtěl ale rozvířit jakákoli podezření, a tak se choval odtažitě. Není dobré, když si ostatní herci myslí, že jeden z nich je upřednostňovaný, obzvlášť pro své tělesné přednosti.

Po několika minutách se mladík zvedl a vysoukal z řady sedadel. „Potřebuji s vámi mluvit někde v klidu,“ oznámil a Mary přišlo, že na ni potutelně mrkl. „V mé šatně už nikdo není, tam budeme mít klidu dost,“ zaskočila sama sebe tajemností hlasu, který byl skutečně příslušný jejímu povolání. Aniž by odpověděl, vydal se směrem do zákulisí. Ladně šla za ním, ale kvůli výšce podpatků a stálé lehké nevolnosti z předešlé noci, na ni šel příliš rychle. Ženu jejího formátu to ale nemohlo rozhodit, však u dveří její šatny jistě počká, aby ji jako gentleman pustil do místnosti první. Spletla se. Prostě otevřel a bez rozpaků vešel. Rychle si ještě na chodbě načechrala vlasy a sukni povytáhla o pár centimetrů výš a pak za velmi výrazného pohybu boků vešla za ním.

Byl už pohodlně usazen a prohlížel si knihu, kterou tady zapomněl Šimon. Sedla si na kraj židle a ladně položila nohu přes nohu. „A když ani to nezabere, zkusím scénu ze Základního instinktu,“ napadlo ji a v duchu se svému vtipu zasmála. Pěstěné ruce, které zdobily rudé nehty, zkřížila na prsou tak, aby její ne zcela přírodní poprsí ještě více zaplnilo výstřih tílka.

„Marie,“ začal svou evidentně předem připravenou řeč.

„Mary prosím, tisk a dobří přátelé mi říkají Mary,“ opravila ho s důrazem na slova dobří přátelé. V mysli jí přitom přeletěla myšlenka na tu hrstku lidí, které nechala v rodném městě a kteří ji jako jediní stále oslovují Marie.

„Dobře, Mary,“ pokračoval stejně lhostejným tónem. „Podívejte se, vy jste zajisté poměrně talentovaná, jinak bych vás do role neobsadil,“ odložil Šimonovu knížku a konečně vzhlédl k ní.

„Poměrně?!“ ušklíbla se v duchu, což se projevilo i na výrazu její tváře, ale mladý režisér to úplně ignoroval.

„Jistě víte, co se o vás píše,“ pozvedl významně obočí. Mary jen mávla rukou „Přece byste nedal na bulvár.“

„Zavdáváte jim důvod o vás tím způsobem psát. Navíc, a to je pro mě osobně daleko horší, nedá se na vás spolehnout,“ srazil její sebevědomí ne až k zemi, ale kamsi do podzemí. „Dnes jste například přišla o dvacet minut později, než jste měla,“ překvapil ji jako voják, který na své protivníky zaútočí z úkrytu. „A váš výkon, obávám se že po jedné z nočních eskapád, nic moc,“ dorazil poslední hřebíček do rakve Maryiny herecké kariéry.

Přemohla pocit na zvracení a vstala, aby vynikla celá její postava, přešla k toaletce, které vládla hlava s parukou, kolem níž byla ledabyle poházená líčidla. Hranou dlaně vše pomalým pohybem odhrnula a opřela se. „Nevím, co mi tím chcete říct. Vydala jsem ze sebe všechno, tak jako vždycky,“ zalhala, protože si uvědomovala, že odvedená práce skutečně musela být poznamenaná kocovinou. „Evidentně se k vám donesly nějaké klepy, to víte, konkurence se mě snaží dostat na kolena." Chtěla pokračovat, ale viděla režisérův výsměšný pohled.

„Tak jinak Marie,“ zase se navrátil k oslovení jejím pravým jménem, které nenáviděla, „nebudete hrát na premiéře,“ potvrdil Šimonův předpoklad.

„Vidím, že jste jako ostatní muži,“ narovnala se Mary, „nevidíte na mě nic než řekněme mé přednosti,“ řekla lascivně a opět se posadila na židli. „Takže na rovinu. O co vám jde? O noc? O dvě? Nebo snad o víc?“ Věděla, že riskuje, ale pevně věřila své kráse. Vzala režisérovu ruku a položila si ji na nahé koleno. On ji však okamžitě odtáhl, jako by právě sáhl na rozpálená kamna. „A dost!“ zahřměl a vstal tak rychle, že se židle, na které seděl, převrátila dozadu. Vzápětí bouchly dveře a byl pryč.

Mary zůstala jako opařená. Nechápala vůbec nic. Přišoupla si židli k zrcadlu, prsty masírovala tepající spánky a dlouze se na sebe dívala. Možná nemá takový talent, jak si myslela. Možná se pro filmovou a divadelní kariéru ani nehodí. Samé možná, možná a možná... Hlavou jí vířila stovka otázek. Vzpomínala a profesní život se jí začal odehrávat před očima jako film se špatným koncem. „Vlastně za nic nemůžu,“ prohlásila do ticha šatny. Usmyslela si, že lidé okolo ní mají největší podíl na tom, jak dopadla. Tak třeba první režisér, se kterým točila film, nejen že to byl špatný milenec, ale i naprosto marný režisér. O starších kolezích z branže, kteří by měli předávat své zkušenosti, ani nemluvě. Nikdo se jí nevěnoval a nikdo neotevřel dveře jejímu skutečnému talentu, který dřímá kdesi v hloubi duše. Ti všichni byli nástroji její kariéry. Nástroji, které zklamaly. Chtěla se rozvíjet a být skvělá, ale vlastně ji využili a pak odhodili do nelítostného kolotoče večírků, pitek a milenců.

Schovala tvář do dlaní a propukla v pláč. Slzy černé od řasenky si probojovávaly cestu vrstvou make-upu. Znovu se podívala na svůj odraz v zrcadle a po dlouhé době jí přišlo, že vidí skutečně samu sebe. Tu kdysi veselou holku, co chtěla být obletovaná jako hollywoodská hvězda, tu, která si nedělala hlavu z ničeho a z nikoho. Najednou se jí zastesklo po rodičích. Jak dlouho už je neviděla? Měsíc nebo čtyři? Chtěli z ní mít doktorku, ale to se Mary zdálo málo. Byla tak hloupá, když se nechala okouzlit pozlátkem slávy, které pod svým povrchem skrývá hnilobu.

Rozhodla se, že právě teď přišla její derniéra. Pomalu se oblékla do šatů Marie Antoinetty, setřela si rozmazaná líčidla z tváře a ledabyle svázala vlasy, na které usadila vysokou paruku bílých vln. Otevřela okno. Ovanul ji jemný letní vánek a šifon na šatech potichounku zašustil jako podzimní listí. Udělala krok do prázdna...

Autor: Jana Maláková | sobota 20.2.2016 12:00 | karma článku: 8.86 | přečteno: 435x

Další články blogera

Jana Maláková

Nebude-li pršet, nezmoknem

"Booože, to je zase vedro!" podotkl kdosi sedící vedle mě na lavičce v parku. Bylo takové to ryze letní odpoledne, kdy zblblé mouchy střemhlav dopadají na zem...

22.9.2016 v 20:39 | Karma článku: 7.59 | Přečteno: 251 | Diskuse

Jana Maláková

Lež má malé ucho

„Jani, můžeš sem?“ ozval se hlas babičky z otevřeného okna malé chaloupky. A tak se volaná zvedla od odpolední kávy, kterou jsme vychutnávali v chládku pergoly v kruhu rodinném, a ztratila se v útrobách domku.

21.6.2016 v 0:06 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 562 | Diskuse

Jana Maláková

Víte, jak si před sto lety lidé představovali budoucnost? Já možná ano… I.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si naši předkové představovali budoucnost? Já docela často... a až teď se mi dostalo alespoň jedné odpovědi. Čirou náhodou a naprosto nečekaně.

31.5.2016 v 21:35 | Karma článku: 17.94 | Přečteno: 752 | Diskuse

Jana Maláková

Anorexie se stala mým životem i cestou ke smrti

Jako Robinzonka na opuštěném ostrově, právě tak si připadám. Jsem sama, příliš sama. Nikdo nemůže chápat, jak se cítím. Na rameni mi už několik let sedí ďábel – zlo v podobě nemoci, která se ráda vrací. Nezbývá nic jiného než čeka

11.3.2016 v 12:07 | Karma článku: 21.67 | Přečteno: 2332 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 7.95 | Přečteno: 234 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Čest a sláva Rudé armádě

aneb urban sketcherovo mlhavé sobotní ráno nad Prahou. Zdá se, že podzim už začíná být melancholický.

21.10.2017 v 16:46 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 470 | Diskuse

Jan Řeháček

Představte si, představte si, co jsem vhodil do urny

Malá předvolební variace na klasické téma známé semaforské dvojice Suchý - Šlitr. Na mysli mám samozřejmě urnu volební. Ale možná se mi to jen zdálo. Pane vrchní, dvakrát točenou vládu do skla.

21.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 375 | Diskuse

Martin Jaroš

Na pozítří...

Kolegyně mi právě přeje "šťastnou urnu" ! ;) Nakonec, právě v čase voleb, proč si nedopřát trochu toho Švejkovského nadhledu?

20.10.2017 v 14:07 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 158 | Diskuse

Daniel Tomáš

Těžká křivda

Tak jsem si minulý týden zašel na pivko s kamarádem Jardou, se kterým jsem dlouhých devět let navštěvoval základní školu a později i jeden semestr vysoké školy, než mi bylo doporučeno, abych se akademické půdě obloukem vyhýbal...

20.10.2017 v 8:43 | Karma článku: 25.94 | Přečteno: 1926 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 942

Jsem literární nadšenec, redaktor, copywriter a lidumil, co se snaží zkrotit slova. Najdete tu ode mě povídky na mnohá témata.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.