Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Spolu až do smrti... nebo možná ještě déle

19. 02. 2016 7:29:05
Ohlédne se přes rameno, kde na nemocniční posteli leží její manžel, životní partner, přítel a láska v jedné osobě. Poprvé v životě tak slabý, nemohoucí a natolik zmatený vlivem léků, že skoro zapomíná, kdo vlastně je.

„Nebudu vám lhát, paní Nováková, už mu můžeme pouze usnadnit odchod,“ prohlásí opatrně lékař v tradičním bílém plášti. Zná pravdu, dokonce už několik dní. Po více než padesáti letech společného života je s manželem natolik propojená, že si nemohla neuvědomit blížící se smrt. Přesto sama v sobě i ve svých blízkých až doteď živila jiskřičku naděje. Byť se zázraky někdy dějí, v tomto případě šlo o příliš nerovný boj.

Poděkovala za ochotu a vrátila se k lůžku. V říši snů mu bylo lépe, protože když jeho mysl neomamovaly léky, plně si uvědomoval, že se jeho životní pouť odpočítává už pouze na hodiny či dny. Posadila se na židli a sledovala pohyby hrudi. Nádech, výdech... mnoho let naprostá samozřejmost.

Asi po hodině otevřel oči. Už podle pohledu poznala, že je přítomen nejen fyzicky. „Kde jsou?“ zeptal se své ženy. „Už jednou, neboj se,“ ujistila ho. Den co den se ptal na svá vnoučata. Někdy si jejich návštěvu pamatoval, jindy nikoliv. Nyní jej měla navštívit vnučka s nejmladším členem rodiny. Přezdíval holčičce hvězdičko a moc si přál ji ještě vidět. Přišla na svět teprve nedávno, a tak jim příliš mnoho společného času nebylo dopřáno.

Konečně se ve dveřích objevily známé tváře. Bylo jasné, že jejich smích je spíše maskou. Nikomu by ale pláč a nářky nyní nepomohly. Pravnučka se s dětskou zvědavostí ihned sápe k milovanému dědečkovi na postel, jenže matčiny třesoucí se ruce v pohybu brání. Nemocný hladí růžolící tvářičku na malém obličejíku. Dává sbohem. Poslední pohlazení, poslední pohled, poslední zaznění dětského smíchu, který jeho starým uším zní tak sladce.

Smrt už není daleko. Ví to a udělal by cokoliv, aby na světě mohl zůstat o něco déle. Vždyť žít je tak krásné. I když je osmdesát pět let požehnaný věk, nestihl všechno, co chtěl. Mít tak jeden jediný den. Všem milovaným by řekl, co pro něj znamenají, zažil by naposledy východ slunce, prošel se po lese.

“Bojím se,” šeptá manželce. “Bude to dobré, neboj se,” chce ho uchlácholit, ale ať teď řekne cokoliv, zní to prázdně. “Víš, bojím se boha. Co když jsem se něčím provinil?” “Bůh umí odpouštět,” tvrdí, jenže sama neví, zda má svým slovům věřit.

Večer zdravotní sestra aplikuje uklidňující medikament. "Budete teď spát, pane Nováku, kdyby cokoliv, zazvoňte na mě, mám dnes službu." Její nadšení pro pomoc druhým je až nevídané, navíc spolu s mladím, které většině pacientů na LDN už dávno odvál čas, kontrastuje s místní pomurou atmosférou.

Krátce po jejím odchodu už padají víčka očí a jen o několik hodin později milovaný manžel, otec, dědeček a pradědeček sedí s převozníkem v loďce a blíží se k protilehlému břehu.

Ráno jeho žena dostává smutnou zprávu, kterou v slzách oznamuje rodině: „Navždy nás opustil.“ Cítí se sama. Sedí v křesle a dává volný průchod vzpomínkám. Seznámení, svatba, syn, někdy i hádky, které k životu patří, radost, pláč. Její myslí projíždí dlouhý vlak složený z událostí, který končí černým vagónem. Na klíně má rozevřené album, které je teď už jen smutným mementem. Z fotografií na dvou černých stránkách, které drží malé lepicí růžky, se oba smějí. Psal se tenkrát rok 1977 a pubertální syn zrovna poznal svou budoucí manželku. To ale žádná z postav na fotkách ještě neví. Stejně jako si nepřipouští, že jednou přijde definitivní konec.

Poslední rozloučení nepřináší žádnou úlevu. Její vlastní tělo jako by ji svíralo a drtilo. Den ode dne je psychické utrpení silnější a pomalou se prolíná i s fyzickou bolestí. Necelé dva týdny po smrti manžela je žal stále neúnosný. Sedá si bezmyšlenkovitě ke snídani, když ji jako blesk z čistého nebe zasáhne palčivý žár. Od srdce se šíří celým tělem. Utichá pak stejně rychle, jako se objevil.

Najednou sedí na loďce pohupující se na vodě. Měla by se bát, ale nepociťuje ani špetku strachu nebo nervozity. Nevadí jí ani kolíbání způsobené vlnkami. Jen se chce raději chytit prkna, na kterém zrovna sedí, když v tom vedle sebe cosi nahmátne. Sevře předmět do dlaně a podívá se na něj. Jsou to manželovy brýle. „Vždycky byl zapomnětlivý,“ usměje se. „Vezmete mu je?“ ptá se převozník. Přikývne. Vesla se dají do pohybu.

Autor: Jana Maláková | pátek 19.2.2016 7:29 | karma článku: 34.53 | přečteno: 2289x

Další články blogera

Jana Maláková

Nebude-li pršet, nezmoknem

"Booože, to je zase vedro!" podotkl kdosi sedící vedle mě na lavičce v parku. Bylo takové to ryze letní odpoledne, kdy zblblé mouchy střemhlav dopadají na zem...

22.9.2016 v 20:39 | Karma článku: 7.59 | Přečteno: 251 | Diskuse

Jana Maláková

Lež má malé ucho

„Jani, můžeš sem?“ ozval se hlas babičky z otevřeného okna malé chaloupky. A tak se volaná zvedla od odpolední kávy, kterou jsme vychutnávali v chládku pergoly v kruhu rodinném, a ztratila se v útrobách domku.

21.6.2016 v 0:06 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 562 | Diskuse

Jana Maláková

Víte, jak si před sto lety lidé představovali budoucnost? Já možná ano… I.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si naši předkové představovali budoucnost? Já docela často... a až teď se mi dostalo alespoň jedné odpovědi. Čirou náhodou a naprosto nečekaně.

31.5.2016 v 21:35 | Karma článku: 17.94 | Přečteno: 752 | Diskuse

Jana Maláková

Anorexie se stala mým životem i cestou ke smrti

Jako Robinzonka na opuštěném ostrově, právě tak si připadám. Jsem sama, příliš sama. Nikdo nemůže chápat, jak se cítím. Na rameni mi už několik let sedí ďábel – zlo v podobě nemoci, která se ráda vrací. Nezbývá nic jiného než čeka

11.3.2016 v 12:07 | Karma článku: 21.67 | Přečteno: 2332 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny XVII.

Nezapomínejte, že málokdy a máloco je doopravdy tak, jak to na první pohled vypadá. A pak - každý má svou pravdu.

21.10.2017 v 19:00 | Karma článku: 7.95 | Přečteno: 234 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Čest a sláva Rudé armádě

aneb urban sketcherovo mlhavé sobotní ráno nad Prahou. Zdá se, že podzim už začíná být melancholický.

21.10.2017 v 16:46 | Karma článku: 11.62 | Přečteno: 470 | Diskuse

Jan Řeháček

Představte si, představte si, co jsem vhodil do urny

Malá předvolební variace na klasické téma známé semaforské dvojice Suchý - Šlitr. Na mysli mám samozřejmě urnu volební. Ale možná se mi to jen zdálo. Pane vrchní, dvakrát točenou vládu do skla.

21.10.2017 v 9:09 | Karma článku: 17.48 | Přečteno: 375 | Diskuse

Martin Jaroš

Na pozítří...

Kolegyně mi právě přeje "šťastnou urnu" ! ;) Nakonec, právě v čase voleb, proč si nedopřát trochu toho Švejkovského nadhledu?

20.10.2017 v 14:07 | Karma článku: 5.61 | Přečteno: 158 | Diskuse

Daniel Tomáš

Těžká křivda

Tak jsem si minulý týden zašel na pivko s kamarádem Jardou, se kterým jsem dlouhých devět let navštěvoval základní školu a později i jeden semestr vysoké školy, než mi bylo doporučeno, abych se akademické půdě obloukem vyhýbal...

20.10.2017 v 8:43 | Karma článku: 25.94 | Přečteno: 1926 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 942

Jsem literární nadšenec, redaktor, copywriter a lidumil, co se snaží zkrotit slova. Najdete tu ode mě povídky na mnohá témata.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.