Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Tohle se nikdy nemělo stát

19. 02. 2016 12:27:48
Klára: Byla jediná, která mi z celé rodiny zbyla. A vzali mi i ji. Ta bezmoc a bolest! Když manžela odvedlo gestapo, říkala jsem si, že už nemůže být hůř.

Když jediný syn odjel s transportem do Terezína, myslela jsem si, že větší žal zažít nemohu. Jak moc jsem se spletla. Hitler se rozhodl ukrást mi i moji milovanou holčičku Ester.

Balila jsem jí malý kufřík a nenápadně utírala slzy. Nechtěla jsem, aby viděla, jak moc mě to bolí. V jejích pronikavě modrých očích se zračil strach. Slíbila jsem jí, že se tam setká s tatínkem a bratrem, ale sama jsem si tím nebyla příliš jistá. Nevěděla jsem, kde je jim konec.

„Mami a proč musím jít bez tebe?“ zeptala se Ester a do kufru přidala oblíbenou hadrovou panenku, kterou dostala k desátým narozeninám. „Protože už jsi velká a jedeš se naučit spoustu věcí. Neboj, bude se ti tam líbit, bude tam hodně dětí,“ lhala jsem. Nenapadlo mě nic jiného, budoucnost byla nejistá pro nás všechny. Ghetto Terezín – internační místo pro Židy – to byla jediná známá informace. Ale jaké to tam bude, to jsem nemohla tušit. Tak ráda bych bývala jela s ní. Avšak děti byly židovského původu po svém otci. Do čtrnácti let se jich transporty netýkaly, jen pár dní po narozeninách přišlo povolání. Jednosměrná jízdenka.

Poslední večeře před Esterčiným odjezdem byla hodně trpká. Seděli jsme u stolu spolu s mými rodiči a mlčeli. Nikdo se jídla téměř nedotkl, nikdo nevěděl, co říct. Najednou se ozval hlasitý pláč. Pevně jsem dceru objala. Slova se zadrhla, a tak jsem ji alespoň konejšivě hladila po vlasech. Tak, jak dokáže pohladit jen mateřská láska.

Celou noc jsem nespala, moje myšlenky se točily okolo osudu vlastní rodiny. Modlila jsem se za ni. Dvakrát jsem dcerce přebalila kufr. Omezení na 25 kilogramů bylo sice pro tak malou holčičku dost, ale sama by jej neunesla a kdo ví, jestli bude někdo ochotný jí pomoci. Kromě teplého kabátku jsem sbalila spací pytel, svetr, šaty, mýdlo a nějaké jídlo. Tak málo věcí pro dítě, které jede poprvé daleko od domova a nikdo neví, jak dlouho tam bude muset zůstat.

Ráno se neslo ve znamení neskonalého smutku. Už jsme ani neplakali, na slzy nezbývaly síly. Chtělo se mi křičet a protestovat proti nespravedlnosti, která mou rodinu postihla. Jenže jsem nevěděla, zda bych takovým chováním neohrozila život nás všech. Rukou německých vojáků se umíralo i za menší prohřešky.

Ester objala prarodiče a vydali jsme se na určené místo. Nesla jsem její zavazadlo, které mě tížilo jako kámen i přesto, že bylo lehké. Hrdlo se mi svíralo úzkostí, srdce žalem.

Objímaly jsme se snad celou věčnost, dokud opravdu nebyl čas, aby dcerka odešla. Políbila mě a slíbila, že na sebe bude dávat velký pozor. Ve dveřích se na mě otočila, byla smutná, a tak abych jí dodala odvahy, donutila jsem se k úsměvu a zamávání. „Mám tě moc ráda, holčičko!“ křikla jsem a ona se okamžitě otočila a utíkala zpátky ke mně. Už, už se mi chtěla vrhnout do náruče, kdy ji zastavil voják a ukázal směrem, kam musela jít. Ještě naposledy se otočila. Po jejích tvářích stékaly velké slzy. Zamávala a zmizela ve dveřích. Sesunula jsem se na špinavý obrubník chodníku a dala se do usedavého pláče. Nevěděla jsem, zda své děti ještě někdy vůbec uvidím.

Ester:

Loučit se s maminkou bylo to nejhorší, co jsem kdy zažila. Pak nás nechali dva dny čekat v tělocvičně bývalé školy. Bylo nás tam strašně moc a mačkali jsme se jeden na druhého. Naštěstí jsem pár lidí znala, a tak si se mnou povídali. Ale i tak čas utíkal hrozně pomalu. V noci byl navíc slyšet pláč mnoha nešťastníků... i ten můj.

Vůbec jsem nechápala, proč jsem zrovna já musela do nějakého ghetta. Nechtěla jsem tady být! Tatínek nikde. A to se o nás měl postarat. Bratra potkávám jen zřídka, protože musím bydlet s ostatními děvčaty. Některé jsou hodné, dokonce mi půjčují své věci. Jiné se chovají protivně. Asi se jim také hodně stýská po domově. Dala bych všechno za to, abych se mohla vrátit k mamince. Když se někoho zeptám, kdy nás pustí, každý jen pokrčí rameny. Štěstí, že tady máme slečnu Hanu. Tajně nás vyučuje a vymýšlí různou zábavu.

Samuel:

Tak rád bych objal svou ženu a děti. Cítím, že teď přichází můj konec. Po mučení gestapem, věznění, hladovění a úmorné cestě na tohle místo hrůzy přichází a já mu nemohu nijak zabránit. Před dvěma roky mě odvlekli od milované rodiny, teď tu stojím v řadě dalších osudem zlomených lidí a pomalu se suneme k jakémusi vchodu. Nad námi se tyčí vysoké cihlové komíny.

Řekli nám, že se máme jít osprchovat, a tak asi spálí naše oblečení a místo něj nám dají vězeňské mundůry. Zápach kouře je nepopsatelný. Možná jde o krematorium. Když se podívám okolo sebe, je mi jasné, že lidé tady umírají.

Jako výsměch v tomhle prostředí působí malý orchestr vězňů, který je rozprostřený nedaleko nás. Známé melodie by v jinou chvíli hladily po duši. Vyhaslé pohledy muzikantů napovídají, že ani jim hraní nepřináší žádnou radost.

Je hrozné horko. Marně počítám, kdy jsem naposledy pil a jedl. Myslím, že tomu bude několik dní. Bože dej, ať takové útrapy nemusí zažívat i moje děti.

Fronta se posunula. Východ z budovy je asi na jiné straně, protože velké množství lidí vešlo dovnitř, ale nikdo ven. Již jsem blízko. Co mě asi po koupeli čeká? Práce? Hlad? A jdeme vůbec skutečně do sprch, nebo je pravdou to, co nám nenápadně šeptali vězni v pruhovaných špinavých hadrech? V duchu okamžitě okřikuji sám sebe. To, co v útržcích popisovali, nemůže být pravda ani v nejhrůznější strašidelné knize.

Masa přede mnou se dala do pohybu a s ní i já. Vešel jsem. Mačkáme se, je nás tu poměrně hodně a mezi námi ještě procházejí muži křičící, ať se svlékneme. Jsou tu však i ženy a děti. Přijde mi nepatřičné, že jdeme do sprch takto společně. Už však nemám sil protestovat. Pomalu se svlékám, ale prudká rána do zad mě vybídne k větší rychlosti.

Vstupujeme do temné místnosti. Natlačí nás sem tolik, že mezi námi snad ani voda nemůže protéct. Ozve se rána. Velké dveře jsou zavřené. „Plyn, plyn! Je to pravda!“ zakřičí kdosi. Strhne se vřava. Lidé padají a jiní po nich šlapou. Stále nemohu uvěřit, že by pověry o plynových komorách byly pravdou. V tom se ozve šramot. Lidé se na chvilku trochu utiší. Posloucháme a modlíme se ve zvuk tekoucí vody.

Ten však nepřichází.

Tak skutečně... nebyly to lži. Davem jsem strkán ze strany na stranu. Moje poslední myšlenky patří rodině. Loučím se. Nemohu dýchat. Vše se noří do černočerné tmy.

Petr:

Několik měsíců po osvobození jsem konečně stál před naším domem. Věděl jsem, že tam mohu nají jedině maminku. Kolena se mi klepala hrůzou. Doufal jsem, že je v pořádku, ale zároveň věděl, jak moc jí má slova ublíží. Již dávno jsem se rozhodl, že neřeknu vše o utrpení, kterým jsme já, moje sestra Ester a tatínek prošli. O tom, že oba zemřeli jí, však povědět musím.

Nikdy se nesmí dozvědět, že tatínek byl v Osvětimi kvůli brýlím poslán přímo do plynové komory. A stejně tak neprozradím ani to, že Ester zemřela v mé náručí ještě v Terezíně, kde těžce onemocněla a v tamních podmínkách nebylo v silách nikoho z nás ji zachránit.

Vešel jsem do domu a na jeho chodbě se mi vrátila spousta vzpomínek na šťastné dětství. Dlouze jsem zazvonil. Ve dveřích se objevila maminčina drobná postava s velmi ustaranou tváří. V první chvíli mě nepoznala...

Klára:

Trhla jsem sebou, jako pokaždé, když se rozdrnčel zvonek. Tolik jsem si přála, aby to byl někdo, kdo mi poví, kde mám hledat svou rodinu. Od konce války uběhly měsíce, lidé se postupně vraceli a přinášeli hrůzu nahánějící zprávy o koncentračních táborech. Jen k nám domů nikdo z mých milovaných nepřicházel.

Běžela jsem otevřít dveře. Za nimi stál unavený člověk se strhanými rysy. „Maminko!“ hlesl slabě.

Po spoustě objetí, pohlazení a polibků jsme se posadili ke kuchyňskému stolu. Z mého synka se stal dospělý muž. Vypadal však mnohem starší, než doopravdy byl. Zestárl příliš rychle. Okamžitě jsem se začala vyptávat na manžela a dcerku. Petr mě vzal za ruku a jeho oči se zalily slzami...

Autor: Jana Maláková | pátek 19.2.2016 12:27 | karma článku: 19.72 | přečteno: 1008x

Další články blogera

Jana Maláková

Nebude-li pršet, nezmoknem

"Booože, to je zase vedro!" podotkl kdosi sedící vedle mě na lavičce v parku. Bylo takové to ryze letní odpoledne, kdy zblblé mouchy střemhlav dopadají na zem...

22.9.2016 v 20:39 | Karma článku: 7.59 | Přečteno: 250 | Diskuse

Jana Maláková

Lež má malé ucho

„Jani, můžeš sem?“ ozval se hlas babičky z otevřeného okna malé chaloupky. A tak se volaná zvedla od odpolední kávy, kterou jsme vychutnávali v chládku pergoly v kruhu rodinném, a ztratila se v útrobách domku.

21.6.2016 v 0:06 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 562 | Diskuse

Jana Maláková

Víte, jak si před sto lety lidé představovali budoucnost? Já možná ano… I.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si naši předkové představovali budoucnost? Já docela často... a až teď se mi dostalo alespoň jedné odpovědi. Čirou náhodou a naprosto nečekaně.

31.5.2016 v 21:35 | Karma článku: 17.94 | Přečteno: 751 | Diskuse

Jana Maláková

Anorexie se stala mým životem i cestou ke smrti

Jako Robinzonka na opuštěném ostrově, právě tak si připadám. Jsem sama, příliš sama. Nikdo nemůže chápat, jak se cítím. Na rameni mi už několik let sedí ďábel – zlo v podobě nemoci, která se ráda vrací. Nezbývá nic jiného než čeka

11.3.2016 v 12:07 | Karma článku: 21.67 | Přečteno: 2320 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny VIII.

I chvíle plné smutku, bolesti a trápení mají v životě svoje místo. Bez nich bychom nepoznali ty šťastné.

19.8.2017 v 19:00 | Karma článku: 5.04 | Přečteno: 214 | Diskuse

Antonín Ševčík

Zemřel Moravan, básník JIŘÍ KUBĚNA

Ve věku 81 let zemřel moravský básník Jiří Kuběna, vlastním jménem Jiří Paukrt. Narodil se 31. května 1936 ve Prostějově na Moravě a patřil k našim nejvýraznějším básníkům, sám přitom zdůrazňoval, že k moravským.

19.8.2017 v 14:25 | Karma článku: 7.41 | Přečteno: 146 | Diskuse

Dita Jarošová

Když se názvy ženily...

Srpnem dozrálo léto. Okurek bylo požehnaně, rajčat také plno, boj se slimáky neúprosný. Vilma byla na poště číslem 426, na to, že byly tropy, lidí docela dost.

19.8.2017 v 13:46 | Karma článku: 7.20 | Přečteno: 169 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Nudná neděle (komiks)

Bylo to jednu neděli, roku 1972. Toho roku, kdy Prahu navštívil Fidel Castro (a ovšem také Leonid Brežněv) a Deep Purple vydali album Machine Head. Toho dne měl Vincek pohřební náladu, avšak Cyrda věděl, jak ho z ní dostat.

19.8.2017 v 12:21 | Karma článku: 9.79 | Přečteno: 255 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průša zvítězil (povídka)

A podíval jsem se na druhý chodník a tam šel Průša. Nic se za ty roky nezměnilo, pořád se mu při chůzi třese nakynuté břicho, nos se mu propadá mezi tučné tváře, nohy se tíhou rozestupují do X a jsou velmi tlusté a krátké.

19.8.2017 v 8:45 | Karma článku: 10.32 | Přečteno: 174 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 941

Jsem literární nadšenec, redaktor, copywriter a lidumil, co se snaží zkrotit slova. Najdete tu ode mě povídky na mnohá témata.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.