Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zašlapte do země mír, lásku i jednotu... a zbyde holocaust

14. 02. 2016 14:46:04
Dnes v noci zemře, tuším podle bolestivého sténání kohosi na protější straně. Možná po něm zůstanou dobré boty, napadá mě. Nejsem lidská hyena, pouze chci žít. 

Nacistický běs nás vyhnal z domovů a jen proto, že jsme Židé, musíme trpět.

Pomalu usínám, ale myšlenky se mi stále honí hlavou jako mračna před pořádnou bouřkou. Pryčna je tvrdá, do dřevěného baráku táhne a neproniknutelnou tmou se line pach týdny i měsíce nemytých těl. Brzy ráno mě probouzí křik a rány holí. Musíme všichni vyběhnout z baráku a po dlouhém apelu jít na pole. Dnes budeme pracovat mimo tábor.

„Konečně se podíváme za dráty,“ obrací se ke mně Ruby. Statný chlap, který ale za měsíce věznění v koncentráku ztratil polovinu svojí váhy.

„Stejně nás pak naženou zpátky,“ pokrčím rameny.

„Sme jak ovce, k sakru s tím vším!“ zamračí se.

Ve velké skupině mužů procházíme branou a otevírá se před námi ničím neohraničený obzor. Je to, jako kdybychom měli svobodu na dosah. Ale nemáme a asi už nikdy mít nebudeme.

V ruce svírám rýč, který bodám do země s vervou, jakou bych nejraději použil při ráně do esesákova obličeje. Hodiny ubíhají, nevím, jak rychle, ale podle slunce tuším, že brzy bude poledne. Najednou do mě někdo nenápadně strčí. „Hej, prej jsi Oto Rosenkranz.“

„A co má bejt?“ neustávám při jediném slově v práci, protože to se tady nesmí.

„Vedle na poli je skupina ženskejch. Ptá se po tobě nějaká Ester.“ V tu chvíli se mi tají dech. Manželčino jméno, které jsme po ní dali i naší dceři, jsem vyslovoval pokaždé, když kolem procházel kdokoli z ženské části tábora. A teď si mě našlo samo. Rýč mi padá z rukou. Naštěstí se dozorce zrovna nedívá, a tak rychle popadám násadu a automaticky pokračuju dál. „Kde je?“.

„Teď ne,“ zakření se a až v tuhle chvíli si všímám, že na šatech má označení pro kápa. „Tak co chceš?“ odtuším, že tady se s nezištnou lidskou dobrotou asi nesetkám. „Za každej lístek, chci denní dávku jídla,“ zazní nekompromisně.

„Zbláznil ses, bez toho mála jsem tuhej,“ vrčím, ale vím, že mu slíbím, cokoliv si bude přát. Nezajímám ho, stejně jako on nezajímá mě. Chce si jenom přilepšit, jako každý z nás. Kývnu tedy na souhlas. „Jak se dostaneš k ženským?“ zajímá mě, ale to už se nenápadně vzdaluje směrem, kde mají pracovat vězenkyně.

Až teď mi dochází, že netuším, jestli se po mě ptá moje žena nebo dcera. Rozhodně ale asi nejsou spolu, když jen jedna z nich. Pravděpodobně to bude má devatenáctiletá slečna, neumím si představit, že by astmatem nemocná manželka mohla tvrdě pracovat na poli. Chlácholím se myšlenkou, že ji jistě přidělili práci ve skladu oblečení a obraz dýmu valícího se z vysokých komínů krematoria se snažím zcela vymazat z mysli.

Dřina se najednou zdá o poznání lehčí. Vím, že jedna z mých holek, jak jsem jim vždycky říkával, je poblíž, a to mi vlévá energii do žil. Ještě musím žít, mám pro koho.

Jenže dny plynou. V táboře o mnoho pomaleji než ve skutečném životě. Den co den si schovávám jídlo, abych s ním mohl večer zaplatit lístek z ženského tábora, a jím proto až pozdě v noci na pryčně. Po měsících tady už vím, že pokud bych jej nesnědl, do rána by bylo pryč. Nemůžu se na nikoho zlobit, i já jsem se k tomuhle činu musel několikrát uchýlit. Hlad s člověkem udělá divy. Bohužel.

Asi po týdnu čekání sedím venku opřený o stěnu baráku, v jedné ruce třímám plechový hrnek s břečkou, kterou tady nazývají polévka, a ve druhé kousek plísní se zelenajícího chleba. Už už si chci kousnout, protože přestávám věřit, když ke mně někdo přisedne. Konečně je tady a já nevím co říct. Zaplavuje mě vlna provinění, že jsem málem snědl to, za co mě tenhle chlap spojí s rodinou.

Nemluvíme, jen ke mně vztahuje špinavou ruku, mezi jejímiž prsty září zažloutlý kousek papírku a já mu na oplátku podávám svůj příděl jídla. Už mockrát, při bití, výsleších, selekci i transportu v dobytčáku, jsem měl hrozný strach a srdce mi bušilo, jako kdyby hodlalo vyskočit z hrudi, teď to ale bylo ještě tisíckrát silnější. „Odpověď napiš na druhou stranu, přijdu,“ šeptá kápo a vedle sebe pokládá malý kus tužky. Chvatně ho sbírám a než stačím cokoli říct, je zase pryč. Nemusel mě poučovat, vím, že kdyby na tohle někdo přišel, smrt bude naším jediným možným osudem.

Pohledem přejíždím ostatní, abych se přesvědčil, že jsou zabráni do jídla. Pak v dlani pomalu otevírám svitek.

Tatínku, nevím kde je maminka. Jak je tobě? Máme naději? Líbá, Ester

Dvanáct slov, tak málo a přitom hrozně moc. Teď už vím, že žena není s dcerou. V duchu si přísahám, že musím zjistit, kde manželka je a zda se jí daří dobře. I když i pojem „dobře“ na tomhle místě nabírá zcela jiný význam. Nenápadně se posouvám za roh baráku, kde nikdo nesedí. Fouká chladný severní vítr, předzvěst, že další zimu máme na krku. Mnozí z nás umřou, tak jako vloni, na podchlazení a zápal plic. Ale mě hřeje vidina, že dcera je živá a snad i v rámci možností zdravá. Okamžitě maličkou tužkou, která mi mizí v rozpraskaných prstech, píšu odpověď. Ne, nepřiznávám, že netuším, kde je její matka. Snažím se Ester uklidnit a dodat jí naději, že se po válce všichni v pořádku shledáme.

Hned druhý den čekám na kápa, který mezi mnou a dcerou funguje jako posel. Dopis od Ester byl tak trochu jako dávka drogy a už se nemohu dočkat další. Vyzvedávám si příděl jídla. Nevypadá moc jedle, ve špinavé vodě plave kus řepy a brukve. O mase si tady můžeme nechat opravdu jen zdát. Mám hlad, ale ten přehlušuje touha po zprávě od milované dcery. Ani dnes se nenajím, kápo přichází a sedá si vedle mě. „Tvoje příděly nestačí, za příští dopis toho chci víc.“
„A kde to mám asi vzít?“ kroutím hlavou a nevěřím, že tohle myslí vážně. Pokrčí rameny a beze slov se kvapně pouští do mého jídla. Má hlad, což mě překvapuje. Čekal bych, že kápové budou alespoň trochu privilegovaní.
„Chci pánský boty,“ konečně promluví, když dojí i plesnivý chléb.
„Vyšmel si nějaký ve skladu, jsi kápo sakra,“ rozčiluju se, ale vím, že je to zbytečné. Vypadá to, že tenhle kápo se v táboře nezařídil moc dobře.
„Nech si ty kecy, nebo už žádnej dopis od manželky neuvidíš!“ chytá mě pravou rukou za vězeňské šaty.
„Píše mi dcera ty hovado!“ procedím mezi zuby a jen na malý okamžik mi prolétne hlavou, zda vůbec doručuje správné dopisy. Ten dnešní, zastrčený v kapse, jsem ještě neviděl, co když to popletl a bude od nějaké cizí ženy. Vytrhávám se z jeho sevření a nechávám ho tam, kde je. Pomalu se posunu opět za roh, kde mě ani náraz prudkého větru neodradí od přečtení zprávy. Nespletl se, je opravdu od Ester. Potkala se v táboře s mou sestrou Annou. Tak už i její rodina je v tomhle pekle.

Rychle čmárám odpověď. Vlastně pro své příbuzné nemám žádné novinky. Co by taky člověk mohl psát. Jistě i ony tvrdě pracují, stojí dlouhé hodiny na povinných apelech, hladoví, trápí se a doufají v osvobození. Snažím se jim tedy alespoň dodat sílu a naději, proto lžu o tom, že mám dobré zprávy o manželce. Lístek předávám se slibem, že příště mu přinesu jídlo i boty.

Obstarat proviant pro kápa mám šanci jen několika způsoby. Dát mu své vlastní boty, ukradené ze skladu či přímo někomu ze spoluvězňů nebo počkat až někdo v noci zemře. Poslední varianta se zdá snadná, ale boty umírajícímu obvykle zmizí mnohem dřív, než dojde do konce své cesty, a pokud ne, strhne se o ně bitka. Obuv je v táboře hodně důležitý artikl. Kdo nemá dobré boty, ztrácí naději přežít zimu.

Snažím se neusnout a čekám. Nedaleko od mého místa leží muž, kterému tady nikdo neřekne jinak než Bob. Je na tom už moc zle, asi zápal plic. Kašle a dusí se. Pomalu lezu z pryčny a nenápadně šátrám v místech, kde by měl mít nohy. Nahmatávám ale jen chladná nahá chodidla. Někdo mě předběhl. Vracím se tedy zpátky a přemýšlím, kde bych mohl během druhého dne sehnat pánské boty. Nemám co nabídnout, a tak výměnný obchod, který se tu také značně pěstuje, není možný. V břiše mi kručí a v hlavě se točí stále to samé. Do skladu oblečení a obuvi se nedostanu, nejsem privilegovaný vězeň. Navíc přes den musím za dozoru esesáků dřít.

Do práce nás ženou ještě před úsvitem, nestihl jsem tedy nikoho okrást. Začíná mi být zle nejen duševně, ale také tělesně. Hlad a fyzické vypětí si vybírají svou daň. Dobře vím, že se bez bot neobejdu, ale vynechat jedinou zprávu od dcery je pro mě daleko horší představa. Kápovi tedy předávám svůj příděl jídla i vlastní boty.

„Nevypadáš dobře,“ kaboní Ruby starostlivě čelo, když si večer ke mně přisedává na dřevěnou lavičku probíhající středem místnosti, ve které přežíváme noci. „Na, nechal jsem ti kus svého chleba,“ natahuje ruku s tvrdou patkou. Nechápu, jak může tušit, že mám nedostatek jídla, nikomu jsem o obchodu s kápem neřekl, ale beze slov beru, co nabízí. Nechce se mi mluvit a možná ani myslet. Naprosto mechanicky žvýkám a hlava mi při tom klesá vyčerpáním.

V noci se mi dělá zle. Nevím, jestli je na vině hlad nebo nějaká nemoc. Místo z břečky, kterou tu vězni dostávají jako polévku, jsem tekutiny získával z kohoutku nedaleko latrín. Byla hnusná, chutnala, jako kdyby v ní někdo máčel zkažené maso. Jenže žízeň umí být silná, a tak jsem na důsledky nepomýšlel. Až do rána mi je, jako by někdo ždímal moje vnitřnosti.

Jsem příliš slabý. Tak moc, že už nejsem schopen vstát z pryčny a jít pracovat. To by mě ale taky mohlo stát život, proto se snažím nějak dostat dolů. Svět se se mnou zatočí a padám zátylkem hlavy na lavici. Kolem se rozline černočerná tma. 

Možná tohle měl být konec mého životního příběhu, jenže se probouzím, a to rovnou na jednom z nejhorších míst v táboře, na ošetřovně. Tady se ale skutečně vyléčilo jen malé množství lidí, řada pacientů byla poslána na smrt, to jsme věděli všichni. Kolik kamarádů se šlo léčit a už se nevrátilo, bychom nedokázali spočítat ani na prstech pěti rukou.

Bolestivé křeče mi kroutí celé tělo. Jestli dnes přijde esesák dělat selekci, odnesou mě rovnou do plynové komory. Bude konec všem nadějím i utrpení. Ale místo smrťáka se nade mnou objevuje Ruby. Sedá si na okraj „špitálové“ pryčny, vystlané slaměnou matrací. Tváří se smutně, asi tuší, že moje šance se rozplynuly. Nebo tady možná esesák byl a právě Ruby mě má donést vstříc smrti, napadá mě asi tak trochu vlivem horečky.

Přejíždí si drsnou rukou po obličeji a tiše šeptá „Oto, odpusť mi.“ Zdá se mi, že stírá slzy. Mlčím, těžko se mi mluví. „Ty dopisy...“ chce pokračovat, ale já sbírám všechnu sílu, která ve mně ještě zbyla a přerušuji ho: „Jak o nich víš?“ Ničemu nerozumím. „Nebyly pravé, kápo ze mě dostával informace o tvé rodině, které jsi mi vyprávěl, a psal je sám.“  Upínám na něj skelný pohled a nevím, co bych řekl. „Jak jsi mohl?“ dostávám ze sebe. „Taky mi kradli jídlo, mlátili mě jako žito a zničili by mě úplně,“ krčí výmluvně rameny. „A proto jsi zničil mě, Ruby,“ odvracím od něj obličej, nechci ho už ani vidět. Ať jsem v koncentráku zažil jakoukoli bolest, takhle byla jednou z nejhorších. „Promiň mi to,“ snaží se. „Schni v pekle, kamaráde!“ zavírám oči a vím, že to byla má poslední slova. Dnešní noc nemám šanci přežít, chci, aby alespoň moje myšlenky patřily rodině, kterou už nikdy neuvidím.

Autor: Jana Maláková | neděle 14.2.2016 14:46 | karma článku: 6.34 | přečteno: 164x

Další články blogera

Jana Maláková

Nebude-li pršet, nezmoknem

"Booože, to je zase vedro!" podotkl kdosi sedící vedle mě na lavičce v parku. Bylo takové to ryze letní odpoledne, kdy zblblé mouchy střemhlav dopadají na zem...

22.9.2016 v 20:39 | Karma článku: 7.59 | Přečteno: 250 | Diskuse

Jana Maláková

Lež má malé ucho

„Jani, můžeš sem?“ ozval se hlas babičky z otevřeného okna malé chaloupky. A tak se volaná zvedla od odpolední kávy, kterou jsme vychutnávali v chládku pergoly v kruhu rodinném, a ztratila se v útrobách domku.

21.6.2016 v 0:06 | Karma článku: 13.80 | Přečteno: 562 | Diskuse

Jana Maláková

Víte, jak si před sto lety lidé představovali budoucnost? Já možná ano… I.

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak si naši předkové představovali budoucnost? Já docela často... a až teď se mi dostalo alespoň jedné odpovědi. Čirou náhodou a naprosto nečekaně.

31.5.2016 v 21:35 | Karma článku: 17.94 | Přečteno: 751 | Diskuse

Jana Maláková

Anorexie se stala mým životem i cestou ke smrti

Jako Robinzonka na opuštěném ostrově, právě tak si připadám. Jsem sama, příliš sama. Nikdo nemůže chápat, jak se cítím. Na rameni mi už několik let sedí ďábel – zlo v podobě nemoci, která se ráda vrací. Nezbývá nic jiného než čeka

11.3.2016 v 12:07 | Karma článku: 21.67 | Přečteno: 2320 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Liběna Hachová

Obyčejný příběh jedné rodiny VIII.

I chvíle plné smutku, bolesti a trápení mají v životě svoje místo. Bez nich bychom nepoznali ty šťastné.

19.8.2017 v 19:00 | Karma článku: 5.04 | Přečteno: 214 | Diskuse

Antonín Ševčík

Zemřel Moravan, básník JIŘÍ KUBĚNA

Ve věku 81 let zemřel moravský básník Jiří Kuběna, vlastním jménem Jiří Paukrt. Narodil se 31. května 1936 ve Prostějově na Moravě a patřil k našim nejvýraznějším básníkům, sám přitom zdůrazňoval, že k moravským.

19.8.2017 v 14:25 | Karma článku: 7.41 | Přečteno: 146 | Diskuse

Dita Jarošová

Když se názvy ženily...

Srpnem dozrálo léto. Okurek bylo požehnaně, rajčat také plno, boj se slimáky neúprosný. Vilma byla na poště číslem 426, na to, že byly tropy, lidí docela dost.

19.8.2017 v 13:46 | Karma článku: 7.20 | Přečteno: 169 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Nudná neděle (komiks)

Bylo to jednu neděli, roku 1972. Toho roku, kdy Prahu navštívil Fidel Castro (a ovšem také Leonid Brežněv) a Deep Purple vydali album Machine Head. Toho dne měl Vincek pohřební náladu, avšak Cyrda věděl, jak ho z ní dostat.

19.8.2017 v 12:21 | Karma článku: 9.79 | Přečteno: 255 | Diskuse

Jaroslav Kuthan

Průša zvítězil (povídka)

A podíval jsem se na druhý chodník a tam šel Průša. Nic se za ty roky nezměnilo, pořád se mu při chůzi třese nakynuté břicho, nos se mu propadá mezi tučné tváře, nohy se tíhou rozestupují do X a jsou velmi tlusté a krátké.

19.8.2017 v 8:45 | Karma článku: 10.32 | Přečteno: 174 | Diskuse
Počet článků 9 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 941

Jsem literární nadšenec, redaktor, copywriter a lidumil, co se snaží zkrotit slova. Najdete tu ode mě povídky na mnohá témata.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.